My lidé máme povědomě strach ze smrti, či spíše z neexistence. To je společné prakticky všem živým organismům. Je to evoluční znak, který je v nás zabudovaný již po miliony let. Představoval totiž obrovskou evoluční výhodu – jedinci, kteří se báli smrti, byli opatrnější a podnikali více opatření k tomu, aby zůstali naživu. Byli tedy evolučně úspěšnější.
I dnes je v nás tento strach velmi silně zakódován. Avšak zatímco většina zvířat či rostlin přemýšlí prakticky pouze v přítomném okamžiku, my lidé myslíme i na budoucnost. A to zahrnuje i fakt, že jednou zemřeme. A pro to, abychom si zachovali zdravou mysl, je důležité, abychom se s tím nějakým způsobem vypořádali.
Samozřejmě jedním z nejčastějších mechanismů je zkrátka na to příliš nemyslet. A většinu času to i funguje – zkrátka si svou smrtelnost během běžného dne nepřipouštíme. Avšak pak se stane něco, co nám ji palčivě připomene. Může to být těžká nemoc, ztráta milovaného blízkého, ale i spousta jiných věcí.
Není tedy divu, že se lidé již od pradávna snažili zjistit, co se s námi po naší smrti stane. Obvyklá byla například víra v nejrůznější druhy nebe (či pekla, podle toho, jaký byl člověk za života), avšak velmi rozšířená je i víra v reinkarnaci. To zkrátka znamená, že toto není první život, který prožíváme. Kdysi jsme byli někým jiným, a až zemřeme, pak se opět narodíme jako někdo jiný.
K tomu, abychom vzpomínky na minulé životy získali, nám má pomoci regresní terapie. Ta má přístup k nim zajistit pomocí hypnózy a podobných technik. Avšak může to skutečně fungovat? Nebo jde jen o sugesci?
Bohužel, druhá odpověď je správně. Nyní totiž víme, jak jsou vzpomínky v mozku ukládány – jako spojení několika neuronů. A když se ty rozpadnou, rozpadnou se i naše vzpomínky na danou věc. I to je důvod, že čím vzdálenější vzpomínky jsou, tím hůře si je vybavíme – neuronové spojení zkrátka v průběhu času slábne.
Proto nevěřte šarlatánům a raději se soustřeďte na život, který máte nyní.